Nejsem nervák

Jakože vůbec. Ty situace, kdy rodičům ujedou nervy, začnou křičet, nebo ještě hůř dají dítěti na zadek, jsou mi naprosto cizí. Našemu synkovi je 3,5 a nikdy jsem na něj nekřičel a nikdy jsem ani neměl žádnou potřebu křičet. Jestli ho někdy udeřím, jakože výchovně, budu to považovat za jedno z největších selhání mého otcovství.

Když se něco nedaří a synek absolutně nespolupracuje a už hodinu se třeba vzteká, necítím žádnou potřebu si to na něj ventilovat. Je to dítě a on za to těžko může.

Je to taková moje superschopnost. V běžné interakci s dospělými mě dokážou rozhodit víceméně jen lidská blbost, což řeším hlubokým nádechem a výdechem. A pak ještě úmyslně zlé jednání. To už nesu hůře, ale pracuji na tom. Rozhodně si ale neumím si představit, že bych měl vybouchnout kvůli jednání našeho malého synka.

Druhou superschopnost mám takovou, že dokážu nic nejíst dlouhé hodiny a nijak mě to netrápí a zase naopak umím sežrat tři porce a dal bych ještě zákusek, ale to je na jiné povídání.

No jednou se stalo, že jsme šli pozdě do školky. A já nesnáším, když někam jdu pozdě. Jakože bytostně. Když jsem jednou přišel na pokec s kamarádkou 3 minuty před domluveným časem a ona už tam seděla, omluvil jsem se jí, že jdu pozdě, protože gentlemani chodí aspoň 5 minut předem.

A my teď byli v situaci, kdy už nešlo přijít včas, pouze šlo eliminovat šílené zpoždění z 10 třeba na 5 minut. Bylo jasné, že černý puntík nás nemine a všichni si na nás budou už cestou ukazovat – ti jedou pozdě, ostudy jedny. Než aby s námi jeli MHD, raději si počkají na další spoj, jen aby nebyli ve stejném voze. A já jim rozumím, pozdě se fakt nechodí.

A Tedík moc nespolupracoval. Zrovna tohle ostudné pozdní ráno se musel sám oblékat, zapínat baťůžek a všechny ty absolutně nejvíc nejdýl trvající věci musel dělat sám. Samozřejmě opakovaně, protože se mu to nepovedlo na první pokus. A dle očekávání šíleně pomalu.

A moje superschopnost se vytrácela. Cítil jsem to. Věděl jsem, že to neustojím.

Byli jsme už venku před bytem, zbývalo obout boty. Poslední věc a utíkali bychom sprintem do školky. Tedík se ale zase seknul a něco bylo špatně.

A pak to přišlo.

Vzal jsem tu botu a hodil s ní o zem. Jakože fakt. Prostě místo položení jsem ji pustil z centimetru výšky.

Srdce se mi zastavilo, že nejsem vzorem pro synka. Manželka, když to viděla, raději se rychle zavřela uvnitř. A zamkla. I ona pochopila, že to je vážné. Nikdy jsem takhle nevybouchnul.

Ještě teď, pár týdnů po tom svém selhání se někdy nemůžu podívat na tu jednu botu. Hrozně moc mi připomíná, že taky můžu být nervák. Je těžké s tím žít, ale snažím se zlepšovat. Kdykoli ji teď obouvám, prvně ji nenápadně pohladím jako omluvu.

A tak chci vám všem rodičům říct, že jste jenom lidi. Je přirozené, že to někdy ujede. Držím palce, abyste neměli tak silné výbuchy jako já.