Tedík nemá prakticky žádný nutný rituály, které se musí odehrávat přesně podle předem daného postupu. Každý den nás pravda srovná do latě, že něco děláme špatně, když on to chtěl jinak. Sice nám to neřekl, ale měli jsme to poznat.
Jednou mu bundu můžeme oblíct, jindy vůbec. Autíčko jsme zaparkovali špatně, když ho přece chtěl tady a je úplně jedno, že nám to nijak neoznámil. Udělali jsme to špatně a je třeba to obrečet nebo okřičet či jinak vyjádřit svou frustraci.
Patří to k rodičovství jako pokuty při řízení auta, takže si na to nijak nestěžujeme. Šlo by se tomu vyhnout, ale za příliš velkou cenu. U dětí je příliš velká cena neustálé dotazování na všechno co můžete, musíte nebo máte udělat a následné dodržování nesplnitelného postupu (plátky okurky tenčí než milimetr fakt nejdou!!!). U řízení byste zase museli dodržovat neustále všechna pravidla silničního provozu. Ha ha ha, že? Padla oranžová? Přidám plyn a křižovatku profrčím sedmdesátkou. Zákaz stání? Však já v tom autě nestojím!
Kromě těchto denně (nebo vteřinově) se měnících rituálů a zvyklostí má Tedík jediný svůj opravdu velmi poctivý rituál, přes který nejede vlak. A můžeme si za něj dost sami.
Totiž když se učil chodit na velkou na záchod, říkali jsme mu, že udělal krásnej bobek, ať se na něj klidně podívá, jestli chce.
A on chtěl. Vždycky.
Nevynechal jedinou příležitost. Bobek se musel okouknout. Samozřejmě s patřičným ohodnocením, jak je krásnej a velkej. Ano, to jsme mu říkali jako pozitivní motivaci, že dělá krásný velký bobky. Jak jsem říkal, můžeme si za to sami.
Jen malý odskok od příběhu k té velikosti: Tedíkovi je 3,5 roku. Je to roztomilé, usměvavé dítko s velkým apetitem. A adekvátně odpovídajícím BOBKŮM (ty velký písmena pochopíte za chvilku). Abych to víc přiblížil, popíšu příběh z prvního kadění ve školce.
Přišel jsem pro něj klasicky kolem třetí. Paní učitelka byla taková nesvá. Ptal jsem se, jak probíhal den, jestli je vše v pořádku. A ona se celá rozklepaná a opocená rozpovídala. No vlastně jen roztáhla ruce na úroveň ramen a s vytřeštěnýma očima řekla: BIG ONE.
A já hned věděl, že Tedík, náš roztomilý synek, kadil poprvé ve školce.
Vyzvedával jsem ho asi tři hodiny po akci, ale paní učitelka stále nevěřila, že se to stalo. A já se vůbec nedivil, že to byl velký zážitek. Když jsme to poprvé viděli doma, nechápali jsme, že jsme si na záchodě nevšimli dvousetkilového sumo zápasníka, jak tam hodinu intenzivně tvoří. Nikdo jiný takhle velkou tvorbu určitě nemá. Chlapi nad dvěstě kilo a náš 18 kilový Tedík.
Ale zpátky k dívání na bobky.
Začlo to být tak důležité, že jsme papír do záchodu museli házet, aby byl bobek pořád vidět.
Představte si to peklo, když mu zadek utírala třeba babička, která tenhle jeho rituál ještě neznala. Ano, byl z toho řev na celé kolo, že si dovolila spláchnout.
A tak jsme raději začali všem říkat, že Tedík se musí po akci podívat. Babičkám, dědečkům, strýčkům, tetičkám, učitelkám ve školce, sousedům, kamarádům, řidičům autobusu. Prostě všem.
Učili jsme je správný postup házení papíru do záchodu, že nesmí spláchnout za žádnou cenu a další drobnosti.
Věřte, že lidi nic nesblíží víc, než debata o ho… dném chlapci, který má svůj první rituál.
Ale je třeba hledat na všem to pozitivní – žádný horší rituál nás čekat nemůže. Ano, jsme naivky.
Leave a Reply