Závody výtahem

Jedno z hlavních poslání rodičů je jasné – připravit dítě, aby v osmnácti mohlo vyletět do světa.

S tímhle na paměti se snažíme Tedíka neomezovat v jeho zkoumání světa a když zrovna dělá něco na hraně nebo spíš za hranou našeho komfortu, držíme se zuby nehty, hlavně ho podpořit.

A tak se jednou stalo, že náš malý kluk, který nikdy nebyl sám, se rozhodl jet sám výtahem. Máme totiž v paneláku výtahy dva a on si chtěl dát závod.

A teď co? V hlavě se mi honí všechny černý scénáře, které se dají vymyslet, ale logika velí podpořit ho v samostatnosti.

Inu zmáčknul jsem mu tlačítko našeho patra, počkal až se rozjede a honem skočil do mého připraveného výtahu. Tlačítko do našeho patra jsem zmáčknul ještě ve skoku a tlačítko na zavření dveří o desetinu vteřiny později. Optimalizoval jsem každý pohyb, abych vyjel co nejrychleji.

Pak se asi hodinu zavíraly dveře. Já v zoufalé křeči, že už ho nikdy neuvidím. Výtah se rozjel.

Usilovně jsem poslouchal, zda nevystoupil někde jinde, abych mohl nouzovým tlačítkem zastavit a vyskočit mu na pomoc. Byl jsem připraven roztrhnout dveře, hlavně abych byl hned u mého chlapečka.

Už jsem nahoře, není slyšet. Dveře výtahu se otevírají další hodinu. Vybíhám na chodbu. Není tam! Koukám na vedlejší výtah. Ten jede dolů. Běžím na schody, že to bude rychlejší a tam kluk vysmátá. Byl spokojený, že vyhrál.

Dostal pochvalu, dělám, že pohodička a tep se mi mezitím zpomalil už jen na 220 za minutu.

Všichni jsou spokojení. Tedík, jak to zvládnul a vyhrál. Já, jak to zvládnul a nedostal jsem infarkt. Nemůžeme se dočkat, až se bude zase chtít více osamostatnit.