Já mám hlad

Tedík není hubeňour ani žádný tlouštík. Je tak akorát rostlý jak má správný chlap být. Ostatně, je to můj syn.

Nicméně rčení “Tebe je lepší šatit než živit” je u nás zcela na místě. Koupili jsme mu všehovšudy tak pět kusů oblečení, jinak máme vše zděděné nebo půjčené, takže se tomu těžko divit, ale i kdybychom mu koupili vše nové, stejně by to sedělo.

Náš synek totiž rád jí. Někdy se zdá, že pořád. Jeho věta “já mám hlad”, je nám důvěrně známá prakticky v každé představitelné situaci.

Probudí se a první co řekne je: Já mám hlad.

Usíná a poslední co řekne je: Já mám hlad.

Sní svačinu, ujdeme pár kroků a: Já mám hlad.

Vyjdeme z restaurace, kde snědl dospělou porci a: Já mám hlad.

Prostě rád jí, jak už jsme ostatně probírali v jiném příspěvku o ho… dně velkých výtvorech na záchodě.

Možná si říkáte, že se nám to zdá, takové je přece každé druhé dítě. Tak potom musím vyrukovat se zážitky ze školky. V dřívější školce, kde už ho znali, jsem ho jednou vyzvedával. Paní učitelka mi vyprávěla, co vše se dělo, byla usměvavá a v pohodě.

Pak najednou ztuhla, jakoby chtěla říct něco vážného. Až jsem se lekl, co se stalo.

Ona pak jen se zděšeným výrazem plným překvapení pronesla: Nepřidal si na obědě.

Já jsem taky ztuhnul, čekal nějaký dovětek, ale myslela to vážně. Koukali jsme na sebe, že to je fakt divné a mlčky se rozešli.

Tedíka jsem pak celý zbytek dne pozoroval jako oko v hlavě, jestli je v pořádku. Až u večeře, když si dával třetí chod jsem se uklidnil, že je vše v pořádku.

Když nastoupil do nové školky, kde ho ještě neznali a v kuchyni nepočítali s jeho spotřebou, vykládala nám zase překvapená učitelka, že si 4x přidal. Neřekla to nahlas, ale očividně nic takového za 20 let v mateřské školce neviděla.

Vůbec nevíme, po kom to má. Tatínek dokáže sníst maximálně tři porce. Maminky se zase bál kuchař na dětském táboře, že už jí víc dát nemůže, jinak bude půlka tábora o hladu.

Musíme pořádně vyzpovídat prarodiče, jestli nějaký předek nebyl pojmenován Otesánek.