Na zeptání “A kolik je Tedíkovi” mi v hlavě vždycky vyskočí jako první, že se narodil včera. Dobře, občas to je, že to bylo letos. Ale ať byste dělali cokoli (mučili, lechtali, říkali, že nejsem vtipnej), nikdy bych neřekl, že je to pětileťák.
A on už je! Jakože fakt. Včera se narodil a dneska je mu pět! No kde to jsme? Kam se ztratilo těch pět let hlídání, přemlouvání a hlavně užívání mého miminka? Takový projetí jeho nejmladších let v TGV jsem si rozhodně neobjednal!
No stalo se. Fakt to letí. A já si už nějakou dobu říkám, že to brzy přijde. A měl bych se na to psychicky připravit. Pak to totiž teprve bude opravdový fofr! Zhruba jako kadence samopalu vzor 24. TATATATATA! A někdy ještě rychlejší!
No a dnes se to fakt stalo. Stejně jak rychle uběhlo těch pět let i tohle bylo jako blesk z čistého nebe!
S Tedíkem často v něčem závodíme. Někdy běháme, jindy jezdíme na kole. Někdy bojujeme. Ostatně, jak to tak rodičové s dětmi dělají. Zatím nic zvláštního, že?
No a já jakožto šikovný, zdatný jedinec vždycky vyhrávám. Respektive bych mohl vždycky vyhrát, kdyby z toho od synka nebyla scéna, že chtěl vyhrát on. Upřesním to tedy, nechávám ho vyhrát.
S velkou rezervou ho nechávám, dalo by se říct. Veeeelkou rezervou ve všem. Běháme? Běžím na 10 procent. Jezdíme na kole? Funím tak na 30% (tohle mu fakt jde, nesmějte se!). Bojujeme? Je vždycky naštvanej, že mi stačí jedna ruka a druhou bych mohl kreslit prezidenta na jeho nejlepší vydání známek.
Jenže dneska byly nějaký skvrny na slunci. Nebo mi slunko svítilo do očí. Nebo mi zrovna foukalo. Nebo jsem měl zrovna vždycky zemětřesení. A kupodivu vždycky jenom já!
Dneska jsme totiž hráli hru. Opakujte po mě děti. Tedík jakožto pětileťák učil všechny děti jak dělat kraviny na posilovacích strojích pro dospělé na venkovním hřišti. A jelikož jsem byl k dispozici zrovna jen já, byl jsem jediným jakože dítětem.
Začalo to jednoduše. Měl jsem se otočit na takovém točítku. To jsem si hned říkal, jestli nesfouknu další nejlepší vydání známek. Další bylo pověsit se na jiném náčiní hlavou dolů, což jsem udělat nemohl, leč jsem dítě příliš přerostlé.
No ale pak! Vlezl na stroj, kde jsou dvě šlapky a člověk se na nich jakože ve stoje pohupuje, přičemž každá noha jede jiným směrem a u toho se rukama držíte, protože jinak vás čeká nepěkný pád.
Přísahám, že včera, možná předevčírem se na to nemohl ani vysoukat, aniž bych viděl jeho jasně vyražený zuby a cestu na pohotovost.
A dneska prý: Ták děti, tady se budete takhle pohupovat a nebudete se u toho držet rukama. A začal se pohupovat a NEdržel se rukama.
Koukám na to, říkám si, zajímavý nápad, to bude zase strašně jednoduchý, když mu to tak jde. Vlezl jsem na mašinu a začal jsem se pohupovat. Ovšem záhy jsem zjistil, že bez ruk to je jen v hlavě! Bez držení to totiž nešlo!
Zkusil jsem to znovu a jakože jo, pohoupnul jsem se bez ruk, ale asi tak na 40% toho, jak to šlo Tedíkovi.
Slezl jsem, koukal jsem na stroj, dělal jsem, že pohoda. Tedík mezitím stihl ukázat další 2 cvičení. Já jsem stále koukal na stroj. Zkoumal jsem vítr, slunce, zemětřesení.
Ale výmluvu jsem nenašel! Moje včera narozené miminko mě regulérně porazilo při stejných podmínkách!
Šli jsme druhé kolo úkolů. Když došlo na tu hroznou mašinu, říkal jsem si, že asi měl jen štěstí a teď už určitě jedeme na pohotovost.
Vylezl na šlapky, začal se houpat. A aby to nebylo moc jednoduchý, začal u toho tleskat. Jakože žádný máchání rukama, aby měl nějaký balanc. Tleskal si. Pohodička děti, dívejte jak se to dělá a zopakujte to.
Nabudil jsem se. Adrenalin mi vyletěl do výšin. Tohle musím dát! Vlezl jsem na mašinu. Po dvou zhoupnutích jsem se pustil s velkými ambicemi pokračovat v houpání a u toho vytleskat Mozartovu pátou symfonii. V G moll, pokud by to někoho zajímalo.
A už už jsem skoro tlesknul, na zem jsem sebou plesknul.
Prostě to nešlo.
Tento den budiž tedy zapsán v historii tučným písmem. Můj syn mě překonal.
Pokud tedy ovšem ještě nenajdu záznam toho zemětřesení. A že si dám záležet! Poptám se u všech seismologů co po této naší nestabilní, stále se očividně chvějící planetě, běhají.
Chápejte, je mu pět. To žádný táta nečeká. Jasně přijít to muselo, ale nejdřív jsem doufal tak v jeho pětatřiceti. Hned potom, co mu dovolím jezdit na motorce a on se utrhne ze řetězu a začne dělat šílenosti.
V pěti letech? Co jsem si to vychoval? Zlatého olympionika? Fakt díky! Zítra mi dá babu a já už mu ji nevrátím, ne? Fakt skvělý, budu žít furt s babou! Ne, vy zlomyslní, nemyslím svou milovanou manželku, která mi dnes na večeři udělala míň chlebů než pětiletýmu všežravci.
Ano, tím to bude! Jsem málo krmený! Nemám dost síly a energie to pětileté monstrum porazit!
Zítra musím vymyslet nějakou hru, kde jasně vyhraju, abych si trochu spravil chuť. Jsem zvědavý, jak si poradí s tím 32kg kettlebelem. 😛
No dobře, trochu si dělám srandu. Mám z toho radost. Je fakt dobrej. Ostatně, je to můj syn!
Leave a Reply