Teo má pět let. Dobře, pět a třičtvrtě. Rádi všichni jezdíme na výlety, hodně ho vedeme ke sportu. Snažíme se nikdy neodmítnout jakoukoli venkovní aktivitu.
Upřímně, asi jsme to přehnali! Posuďte sami.
Jezdíme teď docela často do Krkonoš na chalupu. Než jsme tam jeli poprvé, mluvili jsme o výstupu na Sněžku. Pro neznalé (ano, máme čtenáře z celého světa, takže i tací jsou) je to nejvyšší hora v ČR o aktuální výšce 1603 m n. m. (metrů nad mořem).
A Teo se nějak shlédl v tom, že ve svých pěti letech na Sněžku vyběhne také. Bavil nás tím docela dlouho před samotným výletem. A čím se blížil termín odjezdu, tím to začalo být méně zábavné. Co si budeme povídat, představa, že ho bolí nožičky a mám ho půlku cesty za krkem, moc zábavná není.
I tak se stalo, že jsme dorazili na chalupu a řeč byla jen o tom, kdy už konečně půjdeme na tu Sněžku.
Jakože fakt. Jiné téma nebylo.
Tahali jsme ho několik dní na krutovýlety lesem, snažili se ho unavit. Nic nezabíralo. Nějaký trapný snahy mu naznačit, že cesta na Sněžku je milionkrát horší než dnešní úmorný výlet, se totálně míjely účinkem.
Byli tam s námi jeho prarodiče. Taky do jeho utahání dali všechno. Až se stalo, že první odpadl dědeček prakticky neschopen pohybu. V den výstupu to vzdal ještě před odjezdem.
Odjeli jsme tedy v sestavě pětileták, táta, máma, babička. Plni očekávání vstříc 600 metrům výškovým a celkové délce výletu cca 12 km.
Začalo to dle představ. Už tam budem od T, zaznělo zhruba tři stromy a dva kroky za první turistickou značkou.
Vypadalo to, že zásoba svačinek, úplatků a her dojde už na prvním kilometru. Horko těžko jsme se dostali do horské chaty v půlce cesty.
A tam se stalo něco nečekaného. Spíše přímo nepřirozeného. Jasná chyba v Matrixu a popření fyzikálního světa, jak ho známe.
Viděli jsme tam jinou rodinku, jak jdou na Sněžku. Měli kluka zhruba ve věku deseti let. Trošku jsme nadhodili téma, že Tedíkovi je jen pět a taky už došel tak daleko.
T se chvilku zamyslel, ani nedojedl toust a že už musíme jít. Usmyslel si totiž ten náš klouček, že toho desetiletého porazí a bude dřív nahoře na hoře (to je jen taková vtipná slovní hříčka, omlouvám se všem překladatelům do světových jazyků i překladateli jazyka Afrického kmene Masajů, kde si tyhle příběhy taky jistě rádi čtou).
Zde ale narazil na mou hranici. Nevím, jestli se to stalo někdy dříve, ale tentokrát jsem prostě odmítl mu tohle jeho přání akceptovat. Neměl jsem svůj toust ještě dojezený a čekala nás stále velká štreka. Nemohl jsem se vydat nahoru na horu (i v jiným pádu to zní super, že?) bez dojezení toustu.
Rozhodli jsme, že půjdou napřed s mamkou. Já dojím toust a s babičkou je doženeme během několika minut.
Ha ha ha. A ještě tisíckrát ha.
Takhle moc vtipný nám to přijde, když si o tom teď povídáme. T se jaksi rozhodl, že pro získání výhry nad desetiletým je třeba trochu (sakra víc) zvýšit tempo.
Už vás slyším: Ha ha ha. Říkáte si: To je zase jeden z legendárních vtipů spisovatele.
Není.
Ani.
Trochu.
Když jsme s babičkou vyšli, zavolali jsme s vysílačkou první skupině, jak jim to jde, a že nás za chvilku mají v patách. Naše vysílačky mají dosah 10km při přímé viditelnosti, 2km normálně a cca 600m v hustě zastavěném městě.
A my se nemohli dovolat. Vysílačky se nespojily.
Ha ha ha, jsou moc daleko, to je sranda. Říkali jsme si tehdy s babičkou a v zápětí jasně odvodili, že ji mají asi vypnutou, protože jinak to prostě není možný, že se neslyšíme. Přeci jen ta horská chata jako město nevypadala a i kdyby, ani těch 600m nemohli ani náhodou ujít.
Když jsme se je ve svižném tempu snažili s babičkou dojít, ozvala se z velké dálky velmi chraptivě vysílačka. Volala M, celá udýchaná, že T se rozhodl zdolat Sněžku v tempu poloběhu.
Jak taky jinak v pěti letech, že? Když jdu prvně na Sněžku, tak pěkně stylově, říkal si asi T.
Vy se teď u Masajů smějete, ale nám do smíchu opravdu nebylo. Zkuste si dohnat motivovaného kluka v pěti letech, když běží na Sněžku. To nejde!
Když se zadařilo, že jsme se obě skupiny viděli asi na vzdálenost jednoho kilometru, bylo mi M opravdu líto. Vykazovala všechny známky únosu, totálního vyčerpání a bezmoci, jak jen to člověk na kilometr může poznat. Do vysílačky se smála, hovory totiž měla pod kontrolou T, nemohla dát znát slabost, ale na očích jsem jí viděl, jak zoufalá je.
Chtěl jsem se rozběhnout a vysvětlit tomu malému ďáblu, že takhle se na Sněžku nechodí. Že se musí funět, trpět a proklínat nápad výstupu každým krokem. Jenže to bych musel nechat babičku v prachu za mnou a to by se jistě neslušelo. Byl to jediný důvod, proč jsem se nerozběhl. Vůbec tam nehrálo roli, že jsem funěl, trpěl a proklínal výstup každým krokem.
Nebudu to prodlužovat. Dorazili jsme na Sněžku. Někteří v klusu s úsměvem, jiní … taky se tam prostě vyškrábali. Nebudeme už to dál rozebírat.
Potkali jsme se v restauraci. T si užil zaslouženého nanuka, něco jsme popili a já jako jediný snědl gulášovou polévku s chlebem. Moje osudová chyba!
Záchody tam dle pána nevedou, vydali jsme se tudíž rychle dolů, protože T chtěl na velkou.
Úplně bych zapomněl, že většinu cesty byl sníh a my všichni šli v normálních botech. A klouzalo to jak sviňa nahoru na horu (pořád dobrý, co?). Je tak všem jasné, že dolů se vlastně normálně jít nedalo, protože to klouzalo ještě víc.
Ale spěchat jsme museli, jinak by T nechal velkou nálož na české straně. To jsme fakt nechtěli, musíme tu žít. Plus mínus jsme se ve stoje sklouzli z nejhoršího a T si odložil pěkně na polské straně. Pravidelní čtenáři ví, jak velké velké (taky dobrá hříčka!) T umí. Když tedy řeknu, že jsme velkou velkou (dneska válím!) zaházeli kamením, nepředstavují si pár kamínků, ale poctivý náklaďák šutrů.
Byl jsem za to ale hodně rád. Když jsme totiž šli z těch strmých srázů dolů ve sněhu v normálních botech, měl jsem jakési ambice ho brzdit, aby nesletěl až do základního tábora.
Docela ho to bavilo, protože půlku trasy mi visel na ruce jako opice na větvi a kdyby byl při plné váze, neměl bych šanci.
Níže, v místech, kde už nebylo moc sněhu, jsme vypadali zhruba následovně. Já, táta, jako po výšlapu všech čtrnácti osmitisícovek za sebou. Babička docela dobrý, ale do zpěvu jí nebylo. M se asi nakazila od T a vypadala vlastně v pohodě, takže se i nabídla, že zajde pro auto a my můžeme jít kratší cestou. T byl zhruba jako po výletu kolem baráku. V plné síle a nejlepším rozmaru běhal, bavil se. Nic na něm nebylo znát.
Dojeli jsme plni zážitků zpět na chalupu. Vykládali jsme to dědovi a vše bylo fajn až na guláš u mně v bříšku. Tomu se tam vůbec nelíbilo až si dokonce probojoval zpáteční cestu na světlo odkud jsem ho tam poslal. Kdo nechápe, poblil jsem se.
Muselo to být tím gulášem!!! Jinak jsme všechno všichni měli stejné. Stejnou snídani, svačiny, kroky nahoru i dolů. (úplně tam to na horu chybí, že?!) Jen ten zatracený guláš mi to zkazil.
Ale nedělám si z toho hlavu. Výlet to byl skvělý a někdy za pár let si to můžeme zopakovat.
Leave a Reply