Noční šichty

Jakožto spavec a rychlousínavec mám v noci Tedíka na starost já. Zhruba od dvou let spíme spolu ve velký manželský posteli. A víceméně je to v pohodě. Tedík mě párkrát za noc vzbudí, vyřešíme jeho aktuální světový problém a zase spíme.

Situace a jejich řešení jsou to různorodá. Popíšeme si několik základních.

1. Surikata: Klekne si, (ne)kouká, něco (ne)řekne, lehne si a spí dál.
2. Brečící Surikata: Nejspíš měl špatný sen a brečí. Na otázku, co se děje, jestli ho něco bolí apod., odpovídá neochvějně a skálopevně: ne. Jakákoli moje snaha (či jen promluvení) je většinou odměněna větším pláčem, takže řešením je často maminka. A tady si dovolím popsat, jak to s maminkou máme domluvené. Víte, maminku běžně vzbudí spadnutý špendlík u sousedů naproti v baráku přes půl města do nového čerstvě načechraného koberce. Takže vlastní brečící dítě slyší od většího nadechnutí před jeho prvním vzlyknutím. Ale aby nemusela hned z postele, máme dohodu, že počká, dokud za ní nepřijdu. Až prostě budu po půlhodině natolik zoufalý, že snahy o uspání vzdám. A funguje to skvěle. Zhruba druhou vteřinu, co Tedík brečí, je vyčůraná a v županu plná adrenalinu za dveřmi, kde cca minutu (dobře, kecám, je to tak 10 vteřin) vydrží poslouchat, jak její synek pláče a pak vejde dovnitř. Uspí synka a krásně vzbuzená se vrací usínat. Já jí druhý den ráno řeknu, že mohla počkat, až přijdu, ona svorně s kruhy pod očima souhlasí a zase se to v noci opakuje na vteřinu přesně.
3. Tati já chci tebe: tohle je samozřejmě roztomilé. Neodmítnu vlastního synka, když se vzbudí, oznámí něco tak pěkného a chce se přitulit. Ovšem člověk musí jednat rychle a hned se za ním přesunout. Jinak by se přitulil on a nenápadně by mě došťouchal na zhruba 10cm široký pruh u kraje postele, kde musím zůstat bdělý a šikovně balancovat, jinak z ní spadnu půl metru na zem. Ano, zkoušel jsem párkrát marně vybojovat i odvážných 12cm, ale to je hned odměněno brbláním, že nemá místo (zůstalo by mu pravda jen cca 168 cm postele), a postupným gradujícím vzlykáním. Pak musí přijít maminka a to je samozřejmě nežádoucí.
4. Tati s nějakou otázkou: tohle už tak roztomilé není. Jasně, půlka postele mi zůstává, ale vysvětlovat proč Blesk McQueen nepřezul gumy, není úplně zábava na druhou hodinu ranní. Nejlepší však bylo, když se vzbudil, probudil mě, řekl svoje Tatí, načež já láskyplně odpověděl “ano, co potřebuješ Tedíku” a Tedík jen řekl “nic”. A usnul. Stejně tak mě pobavila hláška ve tři ráno, když pronesl “Tati smrdíš”. A usnul. Říkejte mi necito, ale “nic” a “smrdíš” mě prostě do kolen nedostává.
5. Tati s nějakou žádostí: nejčastěji hledáme. Vzpomene si, že šel spát s nějakou věcí, která je zhruba velikosti mravence a nutně ji teď potřebuje najít, protože ji během spánku ztratil. Což se samozřejmě nedaří, ale zatím jsme vždycky našli. Nejdřív prolezu celou postel čtyřikrát dokola, včetně převlečení povlečení a Tedík si pak vzpomene, že si to položil vedle postele.
6. Brzké vstávání: většinou kolem šesté ráno. Tohle se pravda často nestává a většinou vstáváme po sedmé. Když už se to stane, je to pade na pade, že ještě bude v klidu ležet nebo dokonce usne. Pokud už to opravdu nejde, domluvíme se, že já budu ještě ležet, při nejlepším, zkusím i usnout a on si bude v pokojíčku hrozně potichu hrát, abychom nevzbudili maminku. A funguje to parádně. Ležím v posteli, Tedík křičí, dupe po pokoji, bouchá do dveří a když to při vší nepravděpodobnosti vypadá, že fakt zkouším usnout, jezdí po mě auty, šťouchá do očí a dává studené pití na holé části těla. Prostě co jsme si domluvili, to platí. To nemůžu říct.

Dovolil bych si to zakončit pozitivně, když už jsou všechny ty situace tak hezky pozitivní. Asi 2x se povedla dokonalá noc. Jak to probíhá? Tedík brzy usne, já nemusím pracovat a jdu taky brzo spát. A celou noc spím. Jakože celou. Třeba od desíti večer do sedmi ráno. Fakt se to stalo. Žádná otázka, žádné probuzení, celá půlka postele, čůrat se mi nechtělo. Spal jsem. Dlouhé roky už jsem si myslel, že je to možné jen v pohádkách nebo divokých snech. Ale pak se to jednou stalo a od té doby zase věřím na zázraky. Nevěříte? Věřte!